$seseznamemsourozencu = "ano"; ?>
Oblast Mongolska byla osídlena odedávna a první
archeologické nálezy pocházejí z dob před pěti sty tisíci lety. Některé kamenné nástroje a zbraně z tohoto období můžete nalézt v Národním muzeu mongolské
historie v Ulaanbaataru. Mezi vědci nyní převládá teorie, že právě Mongolové
jsou předky původních amerických indiánů. Podle této teorie přešli předkové
dnešních Mongolů během poslední doby ledové přes Sibiř a Beringovu úžinu při
stopování zvěře a usadili se v Severní Americe. Tuto domněnku podporují jak
podobnosti v DNA a rysech tváře, tak behaviorální příbuznost (stavění týpí,
šamanismus). Od počátku prvního tisíciletí př. n. l. na území dnešního Mongolska
žili nomádští pastevci, hovořící turkickými a předmongolskými jazyky (od těch
dob hraje v každodenním životě dnešních Mongolů ústřední roli kůň). Ve 3. stol
př. n. l. se kočovníci spojili do kmenového svazu Hunů. Část tohoto svazu odešla
do Evropy, kde její potomci pod vedením chána Atilly ovlivnili velké stěhování
národů. Na území pak vzniklo několik dalších státních útvarů pod vedením
Sienpiů, Turků, Ujgurů či Kyrgyzů. Ve 12. století vznikl státní svazek Chamag
Mongol uls v čele s Chabulchánem, jehož vnuk Temüdžin získal v roce 1206 titul
Čingischán ("Chán chánů, Veliký vládce světové říše"). Čingischán vytvořil silný
sjednocený kmenový vojenský stát a zavedl na tehdejší dobu převratnou taktiku
jezdeckého boje, díky níž dokázali mongolští válečníci porazit i
několikanásobnou přesilu. To Čingischánovi umožnilo podniknout řadu úspěšných
dobyvačných tažení do Číny (překonal Velkou zeď a roku 1215 dobyl Peking) a do
střední Asie. Čingischán zemřel roku 1227 a jeho syn Kublajchán pokračoval v
expanzi do Ruska (kde později v dnešním Povolží Čingischánův vnuk Bátúchán
založil mocný státní útvar Zlatá horda), do Persie, Zakavkazska a Evropy
(Mongolové tehdy v roce 1241 vyhráli velkou bitvu u slezské Lehnice a poté
údajně prošli jižní Moravou poblíž Olomouce). Po Čingischánově a poté
Kublajchánově smrti se mocná říše rozpadla na několik samostatných částí a jen v
15. století byla na krátkou dobu sjednocena chánem Dajanem. Od 17. století pak v
Mongolsku stejně jako v sousední Číně přes dvě století vládla mandžuská dynastie
Čching (Qing). V 16. a 17. století pronikla do Mongolska tibetská forma
mahajánového buddhismu, někdy nesprávně nazývaná lamaismus, která přejala
některé zdejší starší šamanské praktiky. Hlavou tibetských buddhistů je vůdce
"sekty Žlutých čepic" (řád Gelugpa) Dalajlama. Hlavou mongolských buddhistů byl
převtělenec bogdgegén, "Živý Buddha". Mongolské buddhistické kláštery postupem
času získaly obrovskou ekonomickou i politickou moc. Dnešní mongolský
Ulaanbaatar a Erdened se staly nejvýznamnějšími lámaistickými centry hned po
tibetské Lhase. V 17. století se Mongolsko stalo součástí mandžuské říše, jíž
zůstalo až do roku 1911. V tomto roce byla v Číně mandžuská dynastie Čching
svržena. Vzniku Čínské republiky využili Mongolové k vyhlášení nezávislosti
"Vnějšího" Mongolska (tj. oblasti Chalchy na severu někdejšího tradičního
Mongolska) pod náboženským vedením bógdgégena. Roku 1919 bylo Mongolsko opět
anektováno Čínou, což vyvolalo řadu protičínských povstání, která vyústila roku
1921 ve vyhlášení samostatnosti. Tato povstání byla vedena národním hrdinou
Süchbátarem za mohutné podpory sovětských vojsk. V čele státu zůstal až do roku
1924 náboženský vůdce bógdgégen. Po smrti Süchbátara se Mongolsko dostalo z
čínského vlivu pro změnu pod vliv sovětský. V listopadu 1924 byla Velkým státním
churalem (parlamentem) zrušena náboženská vláda, vyhlášena lidová republika a
přijata první ústava v dějinách země – pod vedením „Velkého bratra“ Sovětského
svazu se začal v zemi budovat socialismus. Mongolové byli dlouhou dobu velmi
hrdí, že jako jediná země přeskočili při cestě od feudalismu ke komunismu
kapitalistickou část vývoje státu a ještě nedávno se na silnici z Ulaanbaataru
nacházel billboard, na kterém mongolský jezdec v tradičním kroji přeskakuje na
koni kapitalismus. Pod vlivem sovětských poradců pak ale docházelo k
vyvražďování mnichů, zboření asi 750 klášterů, zavádění zemědělských družstev a
zavedení azbuky. V 60. letech Mongolsko sloužilo jako nárazníkové pásmo mezi
znepřáteleným SSSR a Čínou a v podstatě se stalo sovětskou kolonií - bylo zde
umístěno několik set tisíc sovětských vojáků, SSSR těžilo nerostné suroviny atd.
Po roce 1990 sovětská vojska odešla. V Mongolsku vznikl systém více politických
stran, byla přijata nová ústava a zahájen přechod k demokratické společnosti s
tržní ekonomikou (část průmyslu v něm zkrachovala). V současnosti probíhá snaha
o obnovení lámaistické víry (prohlášené v roce 1994 zvláštním zákonem za státní
náboženství), jsou opravovány zničené kláštery a památky. Politickou stranu
MoLRS (tj. bývalé komunisty) se povedlo odstavit až ve volbách v roce 1996, kdy
zvítězila demokratická opozice.