$seseznamemsourozencu = "ano"; ?>
Prvá desetiletí mexické suverenity po roce 1821 byla tak neklidná a chaotická,
že pro architekturu nebyly žádné peníze a pro básnické umění žádná
inspirace. Teprve Porfirio Díaz (1877-1910) znamenal rozmach kultury. Měšťanstvo
se těšilo evropskému importu a tančilo za zvuků valčíku, pochodu a polky.
Valčíky mexických komponistů Macedonia Alcalá (1831-1869) a Juventina
Rosase (1868-1894) náleží dokonce i dnes k oblíbenému repertoáru
orchestrů.
V malířství byly znázorňovány převážně portréty panovníků.
Také hrdinové boje za nezávislost byli dodatečně portrétováni olejovými
barvami. V období romantismu se stal nejznámějším malířem José María
Velasco (1840-1912), autor četných obrazů s mexickou krajinou. Zcela jiný
směr razil José Guadalupe Posada (1851-1913), který ve svých grafikách znázorňoval
život malých lidí a pranýřoval politiky.
S novou ústavou v roce 1917 se vyvinulo národní vědomí, které
dalo umění nové impulsy. “Národní epocha” se projevila především v malířství
a hudbě a udržela se do padesátých let. Největší účinek na
obyvatelstvo, ale také na mezinárodní umělecké proudy, dosáhli muralisté.
K požadavkům revoluce patřilo také zajištění vzdělání pro všechny.
Na počátku 20. století byla v Mexiku negramotnost asi 80%. Iniciátoři
malířského pohybu na začátku 20. století razili heslo, že negramotní lidé
mohou “číst” obrazy a tak získat vzdělání. Ministr výchovy Vasconelos
dal v roce 1922 umělcům pro muralistický experiment k dispozici školu
Escuela Nac. Preparatoria v hlavním městě. Stěny veřejných budov se
staly školou národa. Originální mexický příspěvek ke světovému umění
navazoval na předšpanělskou nástěnnou malbu, nechal se ale také inspirovat
renesančními freskami. Monumentální obrazy zobrazují dějiny Mexika a chtějí
ukázat správnou revoluční cestu do lepší budoucnosti. Diego Rivera
(1866-1957) zůstal se svými realistickými, nádherně barevnými díly, které
propagují indiánské dědictví, nejblíže národnímu umění. José
Clemento Orozco (1883-1949) líčí v abstraktním stylu boj lidí za ideály
v hrozivém světě. Politicky nejradikálnější umělec je David Alfaro
Siqueiros (1896-1974), který ve své malbě působivě zachytil pohyb lidových
mas.
Národní hudba a tanec. V Mexiku náleží hudba ke každodennímu
životu a zejména pak k oslavám. Mariage, francouzské slovo pro svatbu,
dopomohla názvu mariachis, když v 19. století zvali v Mexiku Francouzi
ke svatbám potulné muzikanty. Mariachis se svými skvostnými obleky a širokými
sombrery, se svými vřískavými trubkami, vzlykajícími houslemi a úpícími
zpěváky se staly značkou mexické národní hudby. Na hudební mapě se k tomu
ukazují indiánská, španělská, karibská nebo africká teritoria. Na severu
zpívají tríos norteňos veselé nápěvy k tahacím a foukacím harmonikám.
Jednou variantou je música ranchera, která se prosadila v populární
hudbě a všude v zemi zní z ampliónů. Na pobřeží Mexického zálivu
určují zvuky harf a kytar dupající rytmus son jarocho, a ve Veracruzu začala
vítězné tažení kolem světa taneční píseň “La Bamba”. Yucatánští
trubadúři přitahují večer ke kytaře své trovas yucatecas, neboť také
mladí Mexičané mají romantickou žílu.
Ve státech Veracruz, Chiapas a Oaxaca jsou známí místní hráči na marimbu,
xylofon, na který současně hrají až čtyři hráči. Zcela jinými, někdy
hodně kusými tóny, vřískají bandas. Takřka od kolébky až do rakve
doprovázejí tyto dechové kapely život ve vesnicích Oaxacy.
Aztécké bubny, mušlové trubky Mayů, flétny a jiné předšpanělské nástroje
zhotovili Antonio Zepeda a Jorge Reyes, aby znovu oživili zapomenuté harmonie
a rytmy. Příležitostně vystupují v archeologických objektech a
upravují své koncerty ke svátečním ceremoniálům kultovního charakteru.
Národní tance lze vidět při návštěvě souboru Balet Folklórico (Palacio
de Bellas Artes v hlavním městě). Více autentické jsou národní tance
při lokálních slavnostech v různých městech. Na typicky tanečních
prknech, na která chodí rádi Mexičané všech generací, udávají tón
latinskoamerické rytmy, zatímco na diskotékách duní populární a rocková
hudba.