$seseznamemsourozencu = "ano"; ?>
Území dnešního Jordánska bylo domovem nejstarších civilizací světa. Prvními důkazy přítomnosti obyvatelstva jsou zbytky keramiky staré 7000 let, které zřejmě vyrobili Kanánejci a Amorejci. V polovině 2.
tisíciletí př. n. l. se území stalo po dlouhém boji Egypťanů a Chetitů kořistí
Egypta. Kolem 13. století př.n.l. historii východního Středomoří výrazně
poznamenal vpád mořských národů, s nimiž přišel nový kmen Pelištejnců, kmen,
jenž dal název Palestině, a mimo jiné s sebou přinesl znalost výroby železa. Ve
stejné době se na jihu usadili Edomité, východně od Mrtvého moře Moábové a u
Arabské pouště Ammonité. Hlavním městem tohoto kmene se stal Rabbath Ammon,
dnešní Ammán. Tyto kmeny byli sice na 70 let ovládnuty Izraelity, ale to vše
změnil vpád asyrského vládce Sargona.
Kolem roku 1800 př.n.l. vedl Abrahám skupinu nomádů z Mezopotámie a usadil se na
území dnešního Izraele. Kolem roku 1023 př.n.l. založili Izraelité království
vedené krály Saulem a Davidem. Hlavním městem se stal Jeruzalém. Kolem roku 198
př.n.l. sjednotil území, bývalé Samaří a Judey, vládce Antioch III. Roku 63
př.n.l. se stal Izrael součástí Římské říše a vládli mu konzulové mj. Herodes či
Pilát Pontský. Za vlády Caliguly vypukla série židovských povstání, která byla
nakonec potlačena a Jeruzalém byl vyhlazen. Tato porážka znamenala konec
židovského státu a počátek úpadku Palestiny. Židovský národ byl roztroušen mimo
území Palestiny.
Od 1. tisíciletí př.n.l. začali do Jordánska pronikat Nabatejci, za jejich
přítomnosti a zejména pak od 2. století př.n.l. do konce 1. století n.l. došlo
díky obchodním stezkám k nebývalému ekonomickému a kulturnímu rozkvětu. Jejich
říše sahala až k Damašku a Hidžázu. Jejím protipólem byla tzv. liga deseti čili
Decapolis - hospodářská a vojenská aliance deseti nejdůležitějších měst na
východ od Jordánu. Řím zpočátku Nabatejce využíval jako nárazníku proti Parthům.
V roce 105 n.l. Trajanus ovšem nabatejskou autonomii zrušil. Rok poté se
Nabatejská říše stala římskou provincií. Poté začal rychlý hospodářský pád,
protože Řím nejprve opustil staré karavanní cesty a pak začal preferovat Palmyru
místo Petry a obchodní cesty po mořích.
Roku 331 konvertoval císař Konstantin ke křesťanství a to se stalo uznávaným
náboženstvím. Na území dnešního Jordánska se usadil kmen Banú Ghassan, který
křesťanství přijal, byli to také zdatní obchodníci. V 7.století bylo celé
Jordánsko dobyto muslimi. V roce 638 ovládl Jeruzalém chalíf Omar a prohlásil ho
Svatým městem Islámu, místem, kde prorok Mohammed vystoupal k nebi z vrcholu
Chrámové hory. Křesťané byli tímto znesvěcením pobouřeni a kolem roku 1099
nechal papež vytvořit křižáckou armádu a vypukly křižácké války. Po letech
křesťansko-muslimských střetů, přibližně v roce 1187, opět získali navrch
muslimové a v roce 1291 islámští Mamlúkové získali poslední křižáckou pevnost.
Po éře křižáků, za jejichž působení vznikly pevnosti a hrady v Keraku, Adžlúnu,
Šóbaku, ve Vádí Músa a na ostrově Faraon, se moci na území dnešního Jordánska
chopili Osmané. Jejich uzurpátorský vztah k oblasti vedl k tomu, že beduínské
kmeny na severu a kočovníci na jihu v čele s emírem Fajsalem v době 1. světové
války aktivně napomáhali Britům v boji proti tureckému vlivu.
Po první světové válce Osmanská říše zanikla a kontrolu nad Palestinou převzala
Velká Británie a vytvořila stát Transjordánsko. Fajsalův požadavek, aby Arabové
získali nezávislost, zůstal nevyslyšen a jako cenu útěchy dostal Fajsal do
správy Sýrii, zatímco jeho bratr Abdullah Ibn Hussein byl ustanoven vládcem
Transjordánska. Ten dostal k dispozici britské poradce, finanční pomoc a podporu
na vytvoření bezpečnostních sil. Za své hlavní město prohlásil Ammán. Roku 1923
se Transjordánsko oddělilo od Palestiny. Král Abdullah časem získal na Britech
plnou nezávislost a v roce 1946 bylo vyhlášeno nezávislé Hášimovské království.
Ujednání z roku 1948 Britům zachovávalo určitý vliv jen ve vojenských
záležitostech.
14. května 1948 byl ukončen britský mandát v Palestině, vypukl palestinský
konflikt. O vládu nad tímto územím bojovali Arabové s Izraelci. Do Jordánska
začaly proudit tisíce uprchlíků. Ještě před vyhlášením klidu zbraní roku 1949
jordánská vojska okupovala území, které se později stalo známým jako Západní
břeh a východní Jeruzalém. Roku 1951 byl král Abdullah Ibn Hussein zavražděn u
mešity Al-Aqsá v Jeruzalémě. Králem se stal jeho vnuk Hussein. Pro Jordánsko
začala doba rozmachu. Turismus vzkvétal a do země proudila pomoc z USA.
V roce 1967 proběhla Šestidenní válka, kdy Izrael převzal zpět západní břeh
Jordánu a východní Jeruzalém. Během šesti dnů přišlo Jordánsko o příjmy z
průmyslu i o zemědělskou půdu. Z okupovaného území proudily do země tisíce
palestinských uprchlíků.
V 70. letech se jordánský král Hussein rozhodl zakročit proti palestinským teroristickým
skupinám, které dosud jeho vláda podporovala, ale které už začaly ohrožovat jeho
kontrolu nad západní částí země. 15. září 1970 proto vyhlásil v oblasti stanné
právo a došlo téměř k válce, když na pomoc Organizaci pro osvobození Palestiny
přišly syrské jednotky. Vládní jednotky nakonec teroristy vytlačily, jejich
základnou se poté stal Libanon.
V letech 1980-88 během Íránsko-irácké války Jordánsko podporovalo Irák. Roku
1991 v průběhu války v Perském zálivu kritizovalo vojenský zásah Západu v Iráku.
V důsledku obchodních sankcí, které Spojené národy uvalily na jeho hlavního
obchodního partnera, utrpělo jordánské hospodářství. Ve stejném roce skončil
vládní zákaz politických stran, který byl v platnosti od Šestidenní války.
V roce 1994 došlo k podepsání smlouvy s OOP a rovněž mírové smlouvy s Izraelem.
Podle dohody mezi Izraelem a OOP získal Západní břeh samosprávu a roku 1995
začal Izrael stahovat svá vojska. To zvýšilo obavy Palestinců, že budou
vytlačeni z oblasti a Izrael s Jordánskem si rozdělí území. Ve stejné době tedy
Jordánsko usilovalo o dohodu s Arafatovou Palestinskou národní samosprávou.
Jordánsko navázalo vztahy s Kuvajtem a Saúdskou Arábií zpřetrhané válkou v
Zálivu v roce 1991. Po smrti krále Husseina nastoupil na trůn jeho syn Abdullah.
Král Abdullah II má velkou podporu většiny Jordánců i velké části palestinské
komunity. Za jeho vlády se zlepšily vztahy s Izraelem. Stejně tak posílilo
Jordánsko své vztahy s Egyptem a Sýrií. První nezávislé volby proběhly v
Jordánsku v roce 2003. Většinu křesel v parlamentu získali nezávislí royalističtí kandidáti. Situace se stabilizovala a Jordánsko je tak jednou z mála bezpečných a přívětivých zemí na Blízkém východě.